Můj nový přítel byl zcela odlišný od všech, co jsem za svůj život poznal, a v mnohém jsme si byli podobní. Měl v očích ten stejný neodbytný sentiment, jaký jsem v nich měl taky a neúnavně si hledal ve světě svůj nezmanipulovaný nedotčený ostrůvek pravdy a štěstí. Mohlo na něm být pro druhého člověka něco neuvěřitelně protivného, ale jen v případě, že jste se v podobných snahách už dávno zklamali a přistoupili k přesvědčení, že svět je hnusný chaotický binec plný nenávisti a jestli nějaký ostrov extáze existuje, bude dozajista dávno obydlený. Nejlépe bohatým náfukou, co si to nezaslouží.
Potkali jsme se v době, kdy už jsem byl na zázraky natolik zvyklý, že mě jeho existence příliš nešokovala. Prostě tu přede mnou stál a byl skutečný, jak jen dovedl být.
Učil jsem se zase smát a brát věci s lehkostí. Dokud jsem byl vážný, bylo se mnou k nevydržení. Všechno byla životně důležitá mise na záchranu světa, lidstva nebo něčeho podobně kolosální velikosti a významu. Stačilo se jen z plna hrdla zasmát, protože co jiného se dá dělat, když dostanete tu úžasnou možnost začít znovu?
Naposledy jsem se takhle bezstarostně smál, když jsem byl dítě. Ale dlouho jsem nedokázal pochopit, že jím nikdy nemusím přestat být. V určité fázi života na vás vždycky vybafnou s prosbou nebo s doporučením, že by se hodilo konečně dospět. Ne proto, že by s vámi pak byla větší zábava nebo by se s vámi někomu chtělo trávit víc času, ale protože je prostě lehčí s vámi vyjít. Nechcete si hrát, myslíte to, co říkáte a nesnažíte se uniknout od svých povinností. Problém je, že tohle všechno dospělí porušují dál, akorát se to snaží skrývat, a hlavně to nikdy, ani za nic nepřiznají.
Jako dítě to všechno děláte otevřeně, protože to ani skrývat neumíte. Všechno je to hra, a když se to provalí, konec hry, jde se hrát jinou! Není se proč z čehokoli hroutit, prostě to smažme a jede se dál. Zítra už o tom ani nevíte. Je to krásný svět, kde je každý nový den jako nový život. Můžete být kýmkoli, každý den někým jiným anebo klidně všemi najednou.
Hledal jsem zrovna způsob, jak být dál tím dítětem, které si ze života nic nedělá, protože ví, že je to všechno jen „na jeden den“. A tak jsem potkal Makona. Byl starší než já, ale duši měl mladou, nezlomenou, takřka netknutou a neměl potřebu říkat víc, než jste na něm dokázali vyčíst sami. To bylo jeho kouzlem, byl oním bezstarostným dítětem. Nic vám nedal zadarmo, a přitom vykládal všechno na pult, volně k dispozici každému, kdo věděl, jak s tím naložit.
Možná jsem si mohl všimnout dřív, že mám všechny karty lícem k sobě a vlastně v tom není žádná věda. Ale chtělo to čas, takové to běžné dětské otrkávání na pískovišti. Půjčil jsem si bábovičku a pak to šlo už ráz na ráz. Než skončil den, zjistili jsme, že jsme úplně stejní blázni do přírody a úplně stejně nemístně si připadáme ve městě. Oba máme rádi dětské hry, ale nemusíme to přitroublé vyhrávání a prohrávání. Hlavně ať se všichni baví! Oba jsme chtěli procestovat svět, ale brzy pochopili, že je vše přesně tam, kde je člověk sám, vše má již v sobě. Není třeba se za ničím hnát, co se má stát, stane se.
Byly tu i dny, kdy nebylo do smíchu. To byly životy nešťastníků, co i přes neutuchající optimismus občas zaplakali z toho, jak jim osud nepřál a jak jim hořce zametl s nadějemi na krásný utopický svět. Nakonec jsme ale všichni strůjci svého osudu, na to se snažím nezapomínat, ani když mě vzbudíte o půlnoci. Kdykoli jsem připraven vyhrknout, že co se nám děje, jsme si sami zapříčinili. Toto poznání pomáhá neukazovat prstem na viníka, ukazuje na svobodného a nekonečně mocného stvořitele. On není někde nahoře, je přímo tady, v zrcadle. A všude okolo něj, ve stéble trávy i kapce rosy.
Mezi mnou a Makonem existovala jazyková bariéra, proto jsem mu nikdy nemohl podobné věci sdělit. A myslím, že by o slova ani zvlášť nestál, i kdyby je znal a chápal význam. Netřeba o tom mluvit, stačí se dívat. Nejlepší na tom vážně byla ta jazyková bariéra…
Makon měl malou farmu poblíž přírodní rezervace Khao Sok. Kolem dokola ji obklopovala majestátní scenérie jako vytržená z přírodopisného filmu – hory jako tygří špičáky, obalené hustými lesy, přes které se přelévala mlžná oblaka. Vsadím se, že po čase to člověka začne nudit, ale první pohled je zaručeně odzbrojující. Zastavil jsem se, abych se pokochal tou krásou a uvědomil jsem si, že jdu samovolně branou dál. Došel jsem až doprostřed dvora, obklopeného políčky, palmami a bambusovými chatrčemi. Stál jsem tam jako zbloudilý pocestný, jako Alenka v říši divů. Z chatrče poblíž mě vyšel mladý muž a nabídl mi pomoc. Legrační, myslel jsem si, že jsem přišel nabídnout pomoc já jemu. Možná to mělo odjakživa být vzájemné.
Začali jsme společně pracovat na jeho farmě. Kopal jsem jámy, přesazoval ananasy, zahrabával jiné jámy. Pletí se na farmě taky nevyhnete, takže je nejlepší udělat si z něj hru nebo něco, co vás vyloženě uspokojuje. V opačném případě strávíte po zbytek života hodiny a hodiny hodně otrávení…
Mezi záhony běžně pobíhaly husy a slepice a oždibovaly úrodu. Jiný farmář by se nad tím nejspíš rozčiloval, ale Makon zvolil opačný přístup. Začal je pozorovat. Jako příroda vesměs kolem nás může být nekonečnou inspirací, stali se jí pro nás i tihle věčně zvídaví tvorové. Vnímavý pozorovatel velmi brzo pochopí, že nic neexistuje, neroste ani nedýchá jen tak nazmar, náhodou nebo omylem. Každá živá bytost, a patří k nim i rostliny, má svůj účel a svoje jedinečné kouzlo. Dočista jako lidé mají jedinečné osobnosti. Husy vám ukážou, co je k čemu. Co se dá pojídat a co je zase lepší přenechat někomu jinému.
Když však snesly svá první vejce na otevřeném prostranství, přímo doprostřed záhonu máty, nám naopak ukázaly, jak se nikdy nepřestáváme učit a že i ta majestátní příroda se dopouští omylů nebo jde občas do rizika.
Na farmě, pokud je správně navržena, je nejlépe možné spatřovat znovu a znovu dokonalou jednotu přírody, života jako takového. A na co se často zapomíná, člověk je toho součástí. Není vládcem nad světem, je v něm. A není na tom přitom nic, čeho by se bylo třeba bát.
Tady všechno plynulo v rytmu přírody. Spousta lidí se tenhle rytmus snaží napodobit, ale obvykle navzdory své vášni sklouznou ke křečovitosti, udržení harmonie za každou cenu a nevidí, že jim zatím jinde roste vřed…
Když prší, moc se toho dělat nedá. To je signál obrátit svou pozornost někam, kde neprší. I tak se ale zaujatý, vášnivý anebo prostě tvrdohlavý člověk rozhodne zůstat na dešti a komplikacím buďto čelit nebo je ignorovat. V dešti zkrátka s plevelem člověk vyrve ze země i hroudu bahna, s tím je třeba počítat.
Když doslova leje, můžeme si o tom všem tak maximálně někde v suchu u kávy povídat. S přírodou lze zápasit, ale nelze vyhrát. Protože tu není, nad čím zvítězit. Jedině nad sebou. Tím, že přestaneme bojovat. Přírodě se lze vzpírat nekonečně dlouho, ale podlehnout stačí jedinkrát. Lidé se toho bojí zřejmě proto, že nevidí, že nečelí nepříteli…
Nakonec k tomu přeci jen došlo. I nerozlučné přátelství končí, i spřízněné duše mají neslučitelné vlastnosti. Každý si nese vlastní zátěž, kterou na nikoho jiného nepřenese, i kdyby si to oba přáli a vzájemně se na tom dohodli. Své zůstane svému, stejné znovu přitáhne stejné, je to zákon nade vše. A co k sobě nepatří, se jednoduše musí rozloučit.
Myslel jsem často na chvíle strávené v tichu a dokonalé harmonii prázdnoty, v níž jsem byl hostem mého vyrovnaného přítele. Plul světem, neobtěžkán dramatem, které stahovalo do stínů lidi okolo něj. Zůstával nad věcí a procházel se po zahradě. Proplétal se mezi banánovými palmami, mezi nimi mladé papáje, citronová tráva. Kam se vešly ananasy, tam si hověly v záři slunce, husy uždibovaly bazalku a Makon jim všem rozdával hřejivé paprsky srdce, které obíhalo toto kouzelné místo plné života.
Nadechnout se vzduchu sálajícího z útrob místní země bylo požehnání. A přesto jsem cítil, že tu nemohu zůstat navěky, přestože jsem si neuměl představit větší mír, než jaký zde panoval.
Vedl jsem řeč ke svému příteli a snažil se mu vysvětlit, co cítím a zároveň se snažil porozumět, co cítí on.
Jako někdo, kdo nikdy neopustil svou rodnou zemi, měl pochopitelně omezenou paletu úhlů pohledu. Jeden úhel spočíval v bytí bez chtění, bez nároků a hodnocení. A přeci měla tato duše vroucné přání, což se zdálo být pro místní komunitu a celkové společenské smýšlení neobvyklé. Vlastně si přál něco vlastnit. Přál si mít vlastní farmu…
V mé kultuře bylo naopak zcela běžné vlastnit. Vlastně jsme každý vlastnil tolik věcí, až jsem se vzdalovali prapůvodnímu záměru a nebylo na něj možné téměř dohlédnout, natož jej dosáhnout přes tu fůru věcí.
Makon měl tento záměr v krvi. Jeho kořeny proudila míza ducha nespoutaného majetkem, nepřipoutaného k zemi, byť jen drobnou malicherností. Čím to, že se chtěl od tohoto prapůvodu vzdálit či maličko odklonit?
Neptal jsem se, jen pozoroval. Snad se cítil příliš neukotvený? Postrádal jistotu domova? Místo, kam by se vracel? Už jsem nestihl zjistit více, když jsem se jednoho dne dozvěděl, že musíme farmu opustit a předat majiteli. Práce byla hotová a byl čas se posunout dál.
Seděli jsme spolu na verandě bambusové chýše. V tomto období téměř denně pršelo, tak jsme co chvíli museli práci na farmě přerušit a schovat se před náhlými přívaly deště. Stejně nenadále odcházely jako přicházely. Pozorovali jsme ty prudké proměny a upíjeli horkou vodu s citronovou trávou.
Přál jsem si umět vysvětlit, co cítím, když vím, jak je vše pomíjivé, dokonce i já sám. Skoro jsem mohl pozorovat, jak se mé tělo rozpadá a cítit tu bezmoc tomu zabránit bylo současně agonizující i omamné.
„Není ti líto to všechno opustit?“ zeptal jsem se zničehonic a věděl, že mi Makon nerozumí. Podíval se na mě mlčky, s úsměvem. Zdálo se jako by věděl, co cítím, aniž by rozuměl, co říkám. Neuvěřitelné.
Roztáhl ruce s pohledem do zahrady. Jako by objímal celé své dílo, které zde vybudoval.
„Proč? Jsem hrdý na to, co jsem vybudoval,“ řekl zcela samozřejmě. Já slyšel: „Nic mi zde nepatří.“ Nic nám nikdy nepatřilo, je to pouhá iluze. Cokoli vybudujeme, cokoli prožijeme, nakonec odejde, zmizí, skončí. Připoutávat se k tomu je marný sebeklam. V ten moment jsem si uvědomil, jak má vše, co vykonáme, vytvoříme, bez ohledu na pomíjivost, svůj význam. Tvoříme něco živoucího, nádherného, z čisté lásky, ze sebe, ale nejsme tím. Jedině tak se můžeme posunout dál, dáme-li tomu svobodu.
Stále s trochu těžkým srdcem, opustil jsem svého přítele, abychom mohli jít každý svou cestou. Ztotožnil bych se a ztratil v příběhu někoho jiného. Stále se učím nechávat vše jít si svou cestou. S láskou a vděčností.
Jedna odpověď
Je to velmi silné a současně velmi optimistické. Není to vymyšlený příběh, ale příběh opravdu prožitý, který na mě zapůsobil tak, že jsem po přečtení pocítil radost. Jen tak dál. Vybral jsi si krásnou cestu. Pokračuj…