Každý den se shledáváme s vědomím něčeho většího. Většího, než jsme sami. Ale nechceme tomu uvěřit. Vždyť kdyby tady něco bylo, dalo by se nám ukázat. Proč se skrýváš, když jsi tak obrovský, že mě přesahuješ? Přesahuješ veškerý svět, i mé vědomí?
Na konci dne jsem si rád sedával k oknu a poslouchal hlas sýčků, co si tu nedaleko mého srubu zřejmě postavili hnízdo. Ani nevím, zda ho sovy staví, nikdy jsem je při tom neviděl. Slyším je v noci, přestože bych měl spát. Sýček si o mně možná myslí to samé – spí on vůbec někdy? Nikdy jsem ho při tom neviděl… Musí tomu jednoduše věřit. Ale co musí, nic nemusí! A já taky ne!
Vstanu a jdu si uvařit kávu, protože ještě nechci spát. Za oknem se toho tolik děje, ale já to nevidím. Znamená to, že to neexistuje? Ovšem, že ne! Že mě všichni ti tvorové zvenčí nevidí taky nepopírá mojí existenci. Však ani nevědí, že existuju, k čemu by jim to bylo dobré?
Jsme velice malincí, to je fakt. Každý z nás, jako jednotlivec neznamená zhola nic. Ego se tomu vzpírá, bouří se, říká, že to je nesmysl. Ale já už mu nedávám hlavní slovo. Vyslechnu ho, s klidem a pochopením, posadím si ho naproti sobě, zrovna vedle toho okna.
„Slyšíš?“ zeptám se. Sýček zase zahoukal svou tesknou mantru.
„Žije snad díky tomu, že by byl sám přesvědčený o své jedinečnosti a nenahraditelnosti? Kdyby si to myslel, už dávno by jeho druh vymřel. Zaplať pánbůh, že nikdo není čistě jen tebou, jsi jen jeho součást.“
Ego nechápe. „Chceš snad říct, že já nejsem ty? Že jsi něco víc, než já? Nebo dokonce ta sova je víc? Co to má být za nesmysl?“
Chápu to rozhořčení, také jsem ho býval plný, ještě když jsem se jím nechával plně manipulovat. A je dobré mu naslouchat i dnes, jinak bych si prostě lehl a nechal se zalít okolními zvuky všeho, co nerezignovalo na prostou existenci bez významu. Potřebujeme se navzájem. Já jeho a ono zase mě.
„Kdepak, chci tím říct, že nic není víc nebo míň. Všechno je jednoduše součástí něčeho jiného. A to je zase něčemu podřízeno, chápeš? Je to nekonečnost, která vede do obou směrů. Dovnitř i ven. Nekonečno je nekonečné, jak bychom mohli dohlédnout na nějaký jeho konec, který není?“
Ego stále nerozumí. „Jak to ale všechno souvisí se mnou, co?“
„Proč s tebou musí pořád všechno souviset? Prostě to přijmi jako fakt – jsi součástí. Není to příjemný pocit? Nejsi oddělený, nemůžeš být. Tak co teď? Slyšíš?“
„Slyším sýčka…“