Na počátku každé nové cesty stojí stín té předchozí. Jak navážeme? Jak se poučíme? A budeme opakovat stejné chyby? Jsme vůbec schopni začít znovu, zcela oproštěni od předchozích zkušeností, předsudků a zklamání?
Je výhodné zapomenout vše, co bylo, anebo se s tím aspoň neztotožňovat. Nový začátek je čistý list papíru. Bez odkazů na jiné papíry…
Proto je někdy tak těžké udělat první tah, první krok. Znám to a živě si pamatuji na lekce výtvarných technik, kdy jsem stál před prázdnou plochou a šlo o to nějak začít. Jakkoli, ale začít. Čím více tahů přibývá, tím více se rýsuje výsledný obraz, ale na začátku nikdo, ani autor sám, neví, jaký bude první tah, natož jak vypadá hotové dílo.
Dovede to být strašidelné poznání. Poznání, že nevíme a nemáme šanci vědět. Pokud ovšem nepřijdeme na to, že to vědění není pouze mimo nás, ale že jednoduše NENÍ. A to je krásné. Není co neznat ani nevidět. Ještě to tu s námi totiž není. Je to v našich tvůrčích milujících rukou, které hnětou obraz budoucnosti. To vše je ovšem jen jeden možný pohled na to, čemu říkáme „realita“. Je stejně tak možné považovat realitu, budoucnost i výsledný cíl za „osud“, předem daný plán, který nemáme možnost kontrolovat. A nikdo za nás nerozhodne, které pravdě se přikloníme. Pokud dost dozrajeme a vybudujeme si rentgenový pohled do zákulisí, není už třeba volit jednu ani druhou možnost. Obě splynou v jedinou pravdu věčnosti – pravda je nepoznatelná a přesto žije.