Jazyk je úchvatným a pozoruhodným nástrojem ducha. Docenil jsem to především ve chvílích, kdy jsem si mohl sám v mysli pojmenovat stavy, kterými jsem si procházel. V hlavě mi dále dotvářely určitý klid tyto pojmy, přestože byly nepřenosné. Vyslovil-li bych je, ztratily by se v husté materii. Nebylo by je čemu přiřknout. Vyzněly by a vlály ve větru jako schnoucí prádlo na šňůře. Připnuté však na šňůru vlastní mysli, byly mi jistotou, že je vždy opět najdu tam, kde jsem je pověsil. Zatímco cizí by je nechali bez povšimnutí. „Čí to jsou ponožky, co se tu suší? Moje teda nejsou.“
Jednoho dne jsem si povšiml zvláštních vlastností slova „hra“. Vždy jsem ji v prvé řadě vnímal jako hru dětskou. Hru s pravidly, spoluhráči a protihráči. Hru, ve které se vyhrává nebo prohrává. To není náhoda, že jsem si těchto vlastností všiml v době, kdy jsem hledal směr a cíl ve svém životě.
Později jsem si však uvědomil shodnost pojmu pro hru divadelní. Hru bez pravidel, s herci a hereckými výkony. S rolemi a scénami. To bylo v době, kdy jsem rozpoznával faleš života okolo sebe.
Spojím-li tyto dva výklady, dávají mi dohromady obrázek života na této planetě, v této realitě, která je kulisami i hrací plochou. Kde lidé jsou hráči i herci. Vzájemně se klamou, avšak podle jistých pravidel. Kde se každý touží stát vítězem, poražený pláče, a přece jsou to jen pouhé role… Dost už slov!
Zastavil jsem se tehdy. Zadíval se na nataženou šňůru pojmů za sebou a přiznal si, že její kapacita je značně omezená, jestliže jediné slovo vyjadřuje tolik svébytných skutečností. Vše nakonec pojmenovat nelze. A popustím-li uzdu své fantazii, rozutečou se mi všechna slova jako koně se stejně popuštěnou uzdou. Je to více než přirozené, ani jednoho nelze svazovat. Slova jsou divoká stvoření určená k pohybu, volnosti, zrozená ke svobodě.
Vyšel jsem si toho dne na pastvinu s pasoucími se koňmi a představoval si, že za tou ohradou držím v zajetí svá slova. Díval jsem se na ně, s úctou a láskou vlastní všem tvorům k sobě navzájem. Všem kromě lidí. Jen lidé jsou ze všech tvorů schopni druhé věznit a používat ve smyslu, v jakém je možné osedlat si koně. Avšak také jen člověk může osedlávat slova takto tvořivě a důmyslně, že mohou formovat vzájemná pouta.
Statný bělouš přišel po chvíli ke mně stojícímu u ohrady a na dosah ode mě prohlížel si mě stejně zaujatě jako já jeho. Jak známo, barva bílá ukrývá v sobě veškeré barevné spektrum. Napadlo mě tudíž, jaké nejspíš slovo v sobě ukrývá všechna slova v mém spektru pojmů. Existuje vůbec takové slovo?
Kůň přistoupil ještě blíž, až mi skoro dýchal do tváře. Upřeně jsem hleděl do jednoho z jeho laskavých upřímných očí a četl v něm. Ty to slovo znáš, pravil ke mně. Osvoboď mě a já ti ho povím.
Učinil jsem tak tedy a rázem byl kůň pryč. Dodržel slib, odpověděl mi – zmizel. A zůstalo jen ticho.
Ticho, jen to obsahuje všechna slova. Proto na ty nejzásadnější otázky, na které nelze říct o nic míň než vše, existuje jen jediná odpověď. Mlčení.
Jsem rád, že jsem ho osvobodil, propustil všechna slova ze své nadvlády. Budu-li tiše vyčkávat, zpovzdálí je ve své přirozenosti a volnosti pozorovat, sama ke mně ve správný okamžik přijdou. Toto je proces tvoření, tak jak byl napsán samotnou jednotou. Nelze ho řídit. Pokusíme-li se o to, nikdy nedosáhne svého vrcholného potenciálu, který v sobě ukrývá. Žít tímto rytmem – můžeme rovněž dosáhnout života nejvyššího možného potenciálu. Každý ho již máme nadosah.