Ani harfa, ani viola, žádný nástroj nevyluzoval kýžený zvuk, kterého se snažila dosáhnout. Zněl jí v hlavě mnoho dní, ale nebyla schopna ho identifikovat. Toulala se myšlenkami, a nakonec i hudebninami, aby přišla na původce toho prazvláštního zvuku. Mohl by to být nový tón, i nová melodie, jednoho dne třeba nová symfonie. Hlavou jí vířily divoké scénáře oslnivé budoucnosti, jak v záři reflektorů pronáší svůj debut uchváceným davům.
Tak ji ta myšlenka pohltila, že ve dne v noci pátrala po zdroji zvuku.
„Hledáte něco?“ zeptal se nakonec starý muž, který ji v jejím pátrání nějakou dobu pozoroval. Soucítil s ní, znal ten pocit zanícenosti a pohroužení se do hypnotické cesty hledání. Věděl ale také, jak může být takové úsilí nebezpečné. Nedá-li si člověk pozor, stráví jím celý život. Neboť nelze nic najít, dokud nepřestanete hledat.
„Pátrám po jistém zvuku…“ zamumlala nepřítomně a dál zkoušela struny, klapky a náustky.
„Snad bych vám mohl poradit. Jak ten zvuk zní?“
Dívka si hlasitě povzdechla a poprvé po mnoha dnech nepřetržitého maratonu hledání se zastavila. Muž se jí zadíval do očí a spatřil hluboké vyčerpání. Fázi počátečního zápalu již vystřídal všepohlcující požár, přes který nebylo nic vidět. Až když všechno pohltil a nezbylo nic, čím by se živil, začal pomalu pohasínat. Ještě slabě doutnal a za nic na světě nesměl vyhasnout.
„Posaďte se.“ Přistrčil k ní rychle židli a nabídl nápoj. Ani se ho nedotkla, jen odevzdaně seděla a doutnala.
„Máme tu plno skvostných nástrojů. Je ten zvuk spíše teskný nebo veselý? Hlasitý, tichý? Nebo je to více zvuků přes sebe?“ Zkoušel uplatnit vše, co o hudebních nástrojích věděl. Nebyl jediný, na který by neuměl hrát, ale k čemu to? Dívku se mu znovu zažehnout nepodařilo.
„Slyším ho jen já,“ řekla šeptem se sklopenou hlavou. „Nikdo mu nerozumí, neumím ho popsat ani napodobit. Je tady.“ Dotkla se hrudi, nápadně blízko oblasti srdce. Tam chvíli setrvala a zavřela oči.
„Je to něco překrásného. Tolik bych si přála, aby ho slyšeli všichni se mnou. Tolik toužím ten zvuk najít a zhmotnit, ale je to… nemožné.“
Muž pochopil. Neexistoval takový nástroj, který by simuloval hlas duše… Věděl to, ale musel nechat dívku odhalit pravdu sama, jako ji odhalil kdysi on.
„Mám pro tebe dobrou zprávu.“ Pozvedl ji svým nejlaskavějším upřímným úsměvem. „Nemusíš ho hledat. Už tu je a nikdy nezmizí. Nikdo ho nemůže přehlušit ani přerušit. Je jen tvůj tam, kde ho nikdo nemůže zničit. Je jedinečný a nelze ho napodobit. Nepokoušej se o to, prosím. Byla by to věčná škoda.“
V dívce se viditelně rozdmýchal plamen, který už málem zmíral, mnoho nescházelo. Stále však v rozpacích hleděla na starce a váhala, jak se zprávou naložit.
„Ale jak ho mohu sdílet s těmi, které miluji? Je příliš krásný na to, nechávat si ho pro sebe.“ „Pak tanči v jeho rytmu. Nemohou ho slyšet, ale mohou ho vidět. Až uvidí, jak šťastně a vášnivě tě dovede roztančit, jak nádherné je v jeho rytmu žít, začnou také hledat, naslouchat vlastnímu tónu, vlastnímu hlasu. A věř mi – každý svůj má.“